Postihuje ty systémové vlastnosti, jimiž se v rámci vlastních jmen vydělují pomístní jména (p.j.) jako speciální třída. Navazuje na ↗modelovou klasifikaci vlastních jmen místních. Její dílčí kritéria postupně odrážejí jednotlivé fáze pojmenovacího procesu až k jeho výsledkům.

Zkratky: VM = vztahový model; SM = strukturní model; ST = strukturní typ.

1. Rovina vztahových modelů postihuje základní pojmenovací motivy p.j.

1.1 VM A vyjadřuje polohu, příp. směr pojmenovávaného objektu (Zadní, Litenščák − pole u silnice do Litenčic), VM B druh objektu (Louky), VM C jeho vlastnosti, a to inherentní n. založené na ději, příp. na vztahu k objektu jinému (Dlouhá, Vysoudilka, Punčoška), VM D posesivitu a jiný vztah k osobám (Karlov).

1.2 Kombinacemi těchto jednoduchých VM se vytvářejí vztahové modely dvoučlenné a vícečlenné a jimi se postihují p.j. složená (Dolokonec < dolní konec − AA), dvouslovná (Za cestou − A+B, Dlouhé pole − C+B) i víceslovná, tj. složená minimálně ze tří slov (Široké panské louky − C+D+B). (Základní člen dvoučlenných a vícečlenných modelů a typů je ve vzorcích podtržen.)

2. Rovina strukturních modelů a typů, podřazená rovině vztahových modelů, vystihuje způsob vyjádření jednotlivých pojmenovacích motivů v p.j.

2.1 Strukturní model postihuje konkrétní pojmenovací postup. K tvoření p.j. slouží: 2.1.1 toponymizace (↗proprializace) – rybník > Rybník; 2.1.2 tvoření p.j. na základě metaforické n. metonymické souvislosti pojmenovávaného objektu s jiným − pole Křivá fajfka, Jelito; 2.1.3 derivace − Karlov; 2.1.4 kompozice − Trojlán; 2.1.5 tvoření dvouslovných a víceslovných p.j. − Stará hora; 2.1.6 tvoření předložkových p.j. − U buku; 2.1.7 přejímání toponym a apelativ z cizích jazyků a jejich adaptace v č. – Rajčula < Reitschule.

2.2 Konkrétním vyjádřením strukturního modelu je strukturní typ daný určitým topoformantem (např. ‑ov: Benešov).

3. Průběh pojmenovacího aktu − příklad: Z různých znaků objektu vybírá pojmenovatel pro nové p.j. pojmenovací motiv, např. posesivitu (VM D). K jejímu vyjádření ve jméně volí derivaci (SM substantivum derivované) a v jejím rámci pak sufix ‑ka (ST). Výsledkem tohoto pojmenovacího aktu je např. p.j. Bartoška, tj. Bartošovo pole.

Strukturu p.j. tvoří spojení základu a topoformantu (↗onymický formant) (Chmel‑ník), spojení dvou základů (Dolokonec) n. několika slov (Na kopci u buku). Dvoučlenné a vícečlenné SM vznikají kombinacemi SM jednoduchých (adjektivum derivované + substantivum derivované − Příční vinohrádky); jejich další členění do ST není nutné.

4. Utvářenost pomístních jmen 20. stol. na pozadí modelové klasifikace. (Uvedeny jsou pouze modely a typy nejvíce zastoupené.) Pl. formy odvozených p.j. jsou uváděny v rámci sg. podoby příslušného formantu, např. Horky u sufixu ‑ka. Zkratky: S = subst. nederivované; Sd = subst. derivované; dSd = subst. utvořené smíšeným způsobem prefixálně‑sufixálním; AD = adj. nederivované; ADd = adj. derivované; SADd = substantivizované adj. derivované; P = předložka.

4.1 P.j. vyjadřující pouze polohu pojmenovávaného objektu (VM A) jsou velmi početná. 4.1.1 Jejich základním vyjádřením jsou dvouslovná předložková jména vyjadřující polohu pomocí ↗relačního objektu nazvaného nejčastěji ↗toponymem (VM A+A − U Rácova) n. apelativem (A+B − Pod lesem), méně často označením vlastnosti relačního objektu (VM A+C − Ve skalním), popř. propriálním či apelativním označením jeho majitele (VM A+D − Nad Novákovým, Na obci, tj. obecním majetku). Nejčastěji jsou využívány předložky na, v (k nim ✍Šrámek, 1980), nad, pod, u, za, a to ve spojení se subst. z hlediska anoikonyma nederivovaným (SM P+S − Nad hranicí, Pod křížem), derivovaným (SM P+Sd − Pod skálím) a substantivizovaným adj. derivovaným (SM P+SADd − Na blížkovských, tj. na pozemku u Blížkovic). 4.1.2 Z derivovaných jednoslovných útvarů jsou velmi produktivní ST p.j. se sufixy ‑ský/‑á/‑é (Letkovská − cesta do Letkovic, SM SADd), ‑ka (Vídeňka − cesta do Vídně, SM Sd). Nerovnoměrně jsou na území ČR užívány produktivní ST s formanty ‑ák (Litenščák − pole u silnice do Litenčic, SM Sd) a předponově‑příponové útvary typu Podhoří(SM dSd); (✍Pleskalová, 1992:52–53). 4.1.3 Z víceslovných p.j. jsou nejčastější jména SM P+AD+S (u víceslovných p.j. již není sledována utvářenost jednotlivých slov) založená na kombinaci tří pojmenovacích motivů: např. U kamenné cesty (VM A+C+B), U Janáčkovy cesty (VM A+D+B).

4.2 P.j. vyjadřující druh pojmenovávaného objektu n. jeho části (VM B) jsou rovněž hojná. 4.2.1 V rámci derivovaných útvarů (SM Sd) jsou nejvýznamnější p.j. se sufixy ‑ek (Vršek, Domky), ‑ina (Kančina), ‑í (Akátí), ‑ka (Obůrka), ‑isko, ‑iště (Ovesnisko, Kaliště), častá jsou p.j. v podobě neodvozených apelativ v pl. (Jámy, Jezera). 4.2.2 Označení druhu pojmenovávaného objektu je základem četných dvouslovných p.j.: např. Horní rybník (VM A+B, SM ADd+S), Holý kopec (VM C+B, SM AD+S), Dvořákovo pole (VM D+B, SM ADd+S). 4.2.3 Týž pojmenovací motiv tvoří jádro v pořadí druhého nejčastěji užívaného SM v rámci trojslovných p.j.: S+(P+S) − Louka za pazdernou.

4.3 Četná p.j. charakterizující pojmenovávaný objekt na základě některé jeho vlastnosti (obsažené přímo v objektu – VM C₁, vyplývající z činnosti – VM C₂) jsou motivačně i z hlediska své utvářenosti velmi rozmanitá. 4.3.1 Při jejich tvoření má významné místo derivace a v jejím rámci SM Sd se ST reprezentovanými sufixy ‑ec (Kamenec, Vostrovec), ‑ek (Betlémek, Zbytek), ‑ica/‑e (Okrouhlice), ‑ina (Bejčina, Hlaviny), ‑ka (Kyselka, Sekyrky, Vypálenky) a SM SADd prostřednictvím ST s formanty ‑ový/‑á/‑é (Dubový, Jedlová, Zmijové) a ‑ný/‑á/‑é (Okopaná). 4.3.2 Vlastnost pojmenovávaného objektu je častým vedlejším pojmenovacím motivem dvouslovných a víceslovných p.j.: Soudní konec, Kopřivová alej, U kamenného křížka, Louky u zelenýho kříža, V kolíbkách na dlóhy straně.

4.4 P.j. vyjadřující pouze posesivitu a jiný vztah k osobě (VM D) jsou na území ČR rozšířena nerovnoměrně (✍Pleskalová, 1992:107−110). 4.4.1 Tvoří se nejčastěji derivací a jsou většinou jednoslovná. V rámci SM Sd jsou nejvíce zastoupeny ST s formanty ‑ov (Habánov, Kopečnovy), ‑ka (Farářka, Heřmanky), v rámci SM SADd to jsou ST se sufixy ‑ský/‑á/‑é (Selský, Rychtářská, Drábské), ‑ův/‑ova/‑ovo (Karáskova). 4.4.2 Jako vedlejší pojmenovací motiv má posesivita a jiný vztah k osobě významné místo při tvoření dvouslovných a víceslovných p.j.: Janova niva, Kohoutova studánka pod sosnou, U zabitého letce, Za Janečkovy na klinkách. Modelová klasifikace p.j. je obecně platná (srov. např. ✍Pleskalová, 1984); v české i slovenské onomastice je uznávána (✍Harvalík, 2004; ✍Harvalík, 2012:496) a slouží jako vzor při analýze jiných tříd a druhů proprií, např. v oblasti ↗chrématonym ✍Garančovská (2010).

5. V pojetí slovenského jazykovědce ✍Majtána (1973) postihuje strukturní typ pomístních jmen (štruktúrny typ chotárnych názvov) – v návaznosti na strukturně‑typologickou klasifikaci ✍Rosponda (1957) − strukturu pomístních jmen na úrovni jednotlivých způsobů tvoření, a to bez ohledu na užitý pojmenovací motiv:

5.1 přímé názvy; 5.1.1 jednočlenné; 5.1.1.1 nederivované − N, tj. nomen (Niva); 5.1.1.2 derivované; 5.1.1.2.1 nepředponové − N+ (Konopisko); 5.1.1.2.2 předponové a předponově‑příponové − +N (Podhora), +N+ (Podcestí); 5.1.2 vícečlenné názvy; 5.1.2.1 jednoslovné názvy – kompozita – NN (Kněžháje); 5.1.2.2 víceslovné názvy se shodou − NN (Dlouhá louka); 5.1.2.3 víceslovné názvy bez shody − NpN (Niva za řekou); 5.1.2.4 víceslovné názvy s vedlejší větou − Nvěta (slk. Stará maša, kde sa ruda léla);

5.2 nepřímé názvy; 5.2.1 předložkové názvy − pN U dubu; 5.2.2 predikativní, větné názvy − VĚTA (pozemek Jak pastýř stával). − Majtánova strukturní klasifikace − zejména v kombinaci se Šmilauerovým ↗významovým tříděním pomístních jmen – je užívána nejen ve slovenské, ale také v české onomastice (např. ✍Malenínská, 1995:282). Viz taky ↗modelová klasifikace vlastních jmen místních.